Když někdy toužíme poznat lásku a toužíme poznat kdo jsme, trochu to bolí , někdy nakonec způsob jakým to přijde není vůbec příjemný. Ta představa , že se nebe otevře a zasypou nás zlaté hvězdičky a duhové kuličky. Ne že by to nebylo možné, ale v mém případě, je to spíš , že se otevře Země a je to slušný sešup , střemhlav po hlavě. Něco jako horská dráha v kombinaci se zámkem hrůzy v první řadě, akorát je tam totální tma a jste sami, není se čeho zachytit, žádné serepetičky... Nejzrádnější na tom je, že v tu chvíli nevíte, že tohle je ono, že to přejde, jste v tom až po uši a říkáte si : sakra a já už jsem Tam byla, všechno bylo skvělý a růžový a už jsem To měla, toho Ježíše už jsem pochopila, jak to přece myslel, milovat všechny a hlavně sama sebe" No jo, jenže moje vnitřní dítě si evidentně myslí něco úplně jinýho.Takže vám stačí docelá nevinná návštěva v kruhu rodiny a už máme vymalováno. Něco jako , proč se mi to krucinál děje, tohle už jsem si zpracovala, všichni jsou proti mě, nikdo mě nemá rád. Navíc jsem zjistila, že jakmile začnu do světa hlásat, že já už jsem zaručeně v pohodě, tak se na tutovku něco stane.
Co tím chci říct, hlavně to,že jak nahoře tak dole, že čím větší světlo, tím větší tma, že naše dary jsou skryty většinou za našimy největšímy strachy a bolestmi. Takže příště, až budu zase v hlubině, snad si vzpomenu na tenhle článek.
