Cesta s černým panterem
Cítím, že potřebuji uvolnit nějakou tíhu na hrudi.
Hudba mě vede, vidím černého pantera, jak se ke mě blíží a doslova plíží, nevypadá zrovna přátelsky, pomyslím si a nestačím ani mrknout okem a on v ladném, rychlém skoku, přistane sametovými tlapami na mém hrudníku a zařve mi přímo do obličeje.
Nemám strach, přijímám a chápu důležitost jeho výzvy. Sestupujeme, bok po boku, po tmavém točitém schodišti z kamenů. Po stranách hoří pochodně a svítí nám na cestu do podzemí. Chvílemi vidím, že schodiště vede hluboko do mého těla, břichem přímo dovnitř. Otevírá se tmavá, studená jeskyně, je tam klec, v té kleci leží dívka, je jí tak 15 let, není v dobrém stavu, jdu blíž a vidím, že to jsem já. Je mi 15 let, mám na sobě své oblíbené džíny a fialové tričko. Nemluvíme, jen na sebe koukáme a já cítím její bolest. Nemůžu být sama sebou, jsem smutná, "nechala jsi mě tady zavřenou", sděluje mi beze slov, "ráda bych tvořila, byla originální, šla svou cestou, ale nutíš mě být průměrnou a hlavně hodnou holkou". "Já ale nejsem jenom hodná holčička, mám i drápy a své stíny a trápení, jsem tu sama."
Vše vnímám a srdce se zalévá soucitem a bolest vytryskne v slzách z očí. Objímám jí, napříč časem a prostorem, intenzita světla lásky mě zcela pohlcuje, vodopády slz chladí mou duši a a cítím jak místa, která byla uzavřená, pohlcuje v mém systému světlo. Odevzdávám se, i když chvílemi je to až k neunesení , tolik lásky snad mohu přijmout a dát. Panter je stále s námi a pozoruje celou situaci, už je klidný a dokonce snad vrní. Děkuji v úlevném výdechu a usínám nebo se možná spíš probouzím.
S láskou Pavlína
